SarkaLacinova

Mlčel. Jízlivě se podíval na ni, potom kamsi do dáli a odhodil nedopalek. Ranní mlhu začlo probodávat ostré ranní slunce a spolu s mlžným oparem mizely i hořké vzpomínky na noc právě minulou. Kolik toho v nás ale zůstalo? Kolik z toho se nám navždy zaryje pod kůži? Pocit prázdnoty. Němota vnitřních hlasů. Budoucnost v podobě rozšklebené tlamy velkoměsta, kroků bez cíle, naděje pohřbená  v centru Země, havárie ideálů…Jsme a  budeme zajatci vzomínek.  Pokaždé se  ti zakousnou  do rány, nenechají tě jít dál. Jsi vězněn. Proti své vůli. Omšelé